Inko dobu kroužků a sportovních aktivit dětí jsem vnímala úkorně - kdyby záleželo na mě, courala bych o víkendu lesem nebo seděla s knížkou u krbu, takhle jsem taxikařila na letiště (dítě mělo piloťák v 16 a řidičák až v 18), u dalšího obrážela (nejlépe s přívěsem s loděmi) republiku a v pátek předtím vařila tak, aby jídlo přežilo bez lednic a mrazáků, dalo se snadno ohřát a nebyly v něm žádné konzervanty a dítě díky němu přežilo tréninky či závody bez výraznější ztráty váhy, u třetího se naučila používat vlasovou kosmetiku (vlasy kategorie "brokolice" a standardní tance se neslučovaly plus trávila dny v tělocvičnách a sálech. Tam jsem to opravdu dělala kvůli dětem, byla jsem ráda, že sportují a neflákají se, byla jsem pyšná na jejich úspěchy ale moje volba víkendu to nebyla. Dnes už dělám naprosto většinově jen to, co chci.