Přidat odpověď
Teda, co se týče výsledků dětí ve škole, to jsem byla vysloveně laxní matka. Naše děti byly pořád nemocné a to bylo to primární, co jsem řešila - kdo je bude hlídat a jak doženou zameškanou látku. Známky byly to poslední. Jasně, že jsem je chválila za jedničky nebo když se jim něco povedlo, ale netlačila jsem na ně. Syn byl na ZŠ totální lempl, nedělal úkoly, nenosil pomůcky, sešity měl neobalené, špinavé, pomačkané, na každé stránce z zápisky z jiného předmětu, neustále jsme byli voláni do školy kvůli jeho přístupu. Že by šli na osmiletý gympl, to ani náhodou. Ani po devítce nešli na gympl. Já jsem si vždycky říkala, že je mi úplně jedno, čím se budou živit, hlavně aby byli šťastní a spokojení. Ambice, že musí na VŠ, protože rodiče i prarodiče VŠ mají, jsem vůbec neměla. Na VŠ šli, protože sami chtěli, šlo jim to, nemuseli se nijak moc snažit, bylo to daleko lepší než na ZŠ. Co se týče sportu, to jsem je už vůbec do ničeho nenutila, já i BM jsme měli ke sportu vysloveně negativní vztah. Chodili do keramiky, do turistaku, syn do plavání a karate, dcera jezdila na koni, chodila do sboru. Když je to přestalo bavit, nenutila jsem je. Syn pak v dospělosti chodil plavat, měl i osobni trenérku, hodně jezdil na kole a chodí doteď do posilovny, dcera pořád jezdí na koni, to ji neopustilo a mám psa. Myslím, že u nich vyrostli kvalitní lidé a že jsou spokojeni. A to byl cíl mě vychovy-nevychovy.
Předchozí