Myslím, že je to jednoznačný. Každá práce tě formuje.

Když 8 hodin denně učíš, nejde to nepřenést do své povahy, resp. abys šla dělat učitelku a vydržela to, musíš mít jistou povahu, a tak se povaha (vrozené či naučené sklony) násobí profesí... + když je to žena a přičteš k tomu takové to mámovství, tak to může být fakt dosti výživné...

Ale to je i jinde. Já bohužel, ač neučitelka, taky furt někomu něco vysvětluju, jsem tím prorostlá. Spíš mám ale pocit, že je to takové "mámovství", které já přenáším i vůči zaměstnancům a klientům...
Fakt 100x vidím, že se zaměstnancem mluvím, jak s vlastním dítětem a tak.
A i klienty je nutné někdy pochválit a ocenit, někdy povzbudit, když už nemají sílu, někdy dodat odvahu, někdy trochu být přísný, někdy vynadat... Taky říkám, že jsem taková jejich máma - mohou (musí) se mi svěřit a já musím odhadnout, jak na ně...

Jenže mě to spíš štve, než že by to úplně kopírovalo moji povahu, jak já se cítím šťastná mezi "sobě rovnými", když chvilku nemusím nikoho nic učit, nikomu nic vysvětlovat, nikomu nic radit....

Osobně vlastně nikde nikoho, kdo je učitelka neznám... resp. znám je ze školy, ale pak je neznám osobně. Tak nevím, jak moc si to svoje postižení profesí do života přenáší. Akorát tchýně učila, ale tu znám už jen jako v důchodu, za aktivní profese jsem ji neznala.

Ale vidím jiné lidi, z jiných profesí, co si z práce do osobního života odnáší, včetně sebe samozřejmě, tak asi učitelky výjimkou nebudou.