Přidat odpověď
Mně nevadilo pracovat od-do, ani mít nadřízené, pokud se ke mně chovali slušně, ale připadala mi ta pracovni doba strašně dlouhá. Mně by vyhovovalo dělat tak na 4 hodiny denně. A pak se mi líbilo, když jsem v první práci a potom 10 let po revoluci hodně chodila ven na pochůzky, to se pak nezdálo dlouhé, krásně to utíkalo. Jednu dobu jsem dělala práci, která byla šíleně nudná, to jsem vysloveně počítala minuty, bylo to hrozné. Být na volné noze jsem nikdy nechtěla, jednak jsem strašný posera, potřebuju mít své jisté a jednak bych se při své lenosti do práce nedokázala dokopat. A pichacky jsme měli, sice ne ty klasické jako kdysi ve fabrice, ale na čip a když jsme nestihli přijít včas z oběda, tak nám to načetlo půlhodinu přesčas. Nenáviděla jsem to. Naštěstí v poslední práci jsme se, jak za krále Klacka zapisovali do sešitu a na oběd jsme měli tolik času, kolik bylo třeba. Odchody nám psala paní, co dělala mzdy všem stejně, takže když jsem potřebovala jít trochu dřív, nic se nedělo. To byla velká úleva.
Předchozí