Sedmi, některé strachy musí člověk asi porazit jen tím, že jim prostě čelí a ustojí to, nevím, jestli na to jde připravit Asi ano, je super, že ti to rodiče dali.

Bála jsem se dospělosti, situace po maturitě mi přišla jako dojít na "konec mapy" a dál je...nevěděla jsem, co je dál, první přijímačky jsem neudělala, takže rok prodlevy...prostě jsem šla do dospělého života, ale měla rozklepané nohy, jaké to bude...No, a bylo to úlevné, dobré, ale asi rok a půl mi tedy někdo pomáhal (rodiče tehdejšího přítele), třeba i jen radou, rozhovorem...

Cca od 20 nastal fakt přelom, už jen můj samostatný život. A taky jsem vliv své původní rodiny brala konečně s nadhledem, ty jejich řeči, srážení sebevědomí, jízlivá rádobyvarování, taky o mě můj milovaný děda řekl, že kdoví, co dělám, jestli se neživím tělem
Asi od 20 jsem jejich kecy, náhledy, vlivy brala s větší lehkostí, nebrečela, nehroutila se, definitivně jsem pochopila, že to zvládnu a jejich pochyby o mě jsou jenom jejich pochyby o mě, nemusím si to k sobě pustit