Mně se na škole kromě kamarádek líbilo to, že se pořád dělo něco zajímavého, předměty se střídaly, nic nebylo pořád stejné. A člověk se to naučil, nechal se vyzkoušet nebo napsal písemku a bylo to za mnou, už jsem se tím nemusela zaobírat. Taky škola trvala od osmi do půl druhé, někdy do půl jedné, úkoly jsem si udělala někdy v podvečer během půl hodiny a měla jsem volno! Mohla jsem si číst, povalovat se, nebo jít ven s kamarádkou, do kina, na minigolf, na procházku. Zatímco v práci jsem tvrdla od půl osmé do čtyř, celý den zkažený, furt ta samá práce, nic nového, neubývalo to, pořád se to muselo dělat znovu a znovu do zblbnutí, nikdy jsem se toho nemohla zbavit a ještě mě to trápilo ve volném čase, (ehm volném čase, kdy jsem musela lítat kolem dětí a domácnosti). V práci jsem neměla žádné kamarádky, musela jsem tam být s lidmi, kteří, když už mi nebyli vysloveně protivní, tak aspoň lhostejní, nebyla jsem s lidmi "na stejné lodi"" jako ve škole. Když jsem byla nemocná nebo na dovolené, tak jsem musela sakra dohánět svoji práci, ani maličko mi nikdo nic neodpustil, naopak, kolikrát se to mou nepřítomnosti ještě zkomplikovalo. Škola byla milionkrát lepší než práce, zajímavější, zábavnější, kratší, lehčí, pořád jsme se učili něco nového.