Mě vychovávala v raném dětství babička, ta byla hodná, laskavá, nikdy na mě nezvedla hlad, natož ruku. Když umřela, maminka byla strašně nervózní z domácích prací, nešlo ji to, neuměla vařit, nebavilo ji to, ale byla přesvědčená, že to musí dělat, protože je žena, matka a manželka. Táta se o mojí výchovu vůbec nestaral, byl buď v práci nebo ležel v posteli, protože ho bolela záda. Maminka hlavně chtěla, abych byla poslušná, neodmlouvala, dobře se učila, jinak jsem nemusela doma nic dělat. To jsem jí byla schopná bez nějakeho velkého úsilí plnit. Jinak mě nechávala být, ať si čtu nebo jdu ven s kamarádkou, jen jsem musela být včas doma a mít hotové úkoly. To já zase jo, venku mě to zas až tak nebavilo, abych tam byla do tmy a nechtěla jsem mít problémy ve škole. Stejně jsem si radši doma četla. Na dětství si vzpomínám jako na dobu ohromné volnosti, svobody a bezstarostnosti.