"Asi jsem jednodušší, vůbec mě nenapalo se bát dospělosti."

Také jsem se nebála dospělosti.
Pocházím z harmonické rodiny, kde lidé žili pohodovým životem v párech, měli děti, brala jsem jako samozřejmost, že moje dospělost bude vypadat stejně.
Jako samozřejmost jsem brala i nějakou tu budoucí práci, v představách jsem se držela toho, co jsem znala ze svého okolí.
V čem vlastně žijeme z hlediska společenského režimu, to mi tehdy nedocházelo.
Bála jsem se pouze zlého Reagana a jaderné války.
V dospívání pak mi samozřejmě svět
dospělých připadal nudný a bavilo mě to více mezi vrstevníky, což je přirozený vývoj.
Svoboda dospělosti mi vyhovovala moc, ale po ukončení VŠ se mi stýskalo po vysokoškolském životě. Bavila mě ta studentská komunita, barevný život. A najednou se to rozprchlo a my jsme s budoucím mužem trčeli v cizím paneláku a měli chodit mezi cizí lidi do práce. To byl náročný zlom a chvíli trvalo, než jsem se s tím srovnala.