Ropucho, pro děti jo. A jasně, že jsem řešila problémy úměrné svému věku. Bylo pro mě zásadní, jestli pro mě někdo přijde v tanečních. Smysl života jsem tehdy nějak neřešila, to se mi stalo až v době moji deprese a došla jsem k tomu, že život žádný smysl nemá, hlavně ten můj ne a nejlepší by bylo se zabít, ať tu už nestrašim. Po vyléčení z deprese jsem smysl života řešit přestala a velmi se mi ulevilo.
Jinak já měla vždy strach z dospělosti, právě asi z té zodpovědnosti, z toho že všechno bude na mě a nikdo mi s ničím nepomůže. A ejhle, ono to tak opravdu bylo.