fakt až tak?

Despi, mám kamarádku, které cca jednou za tři roky řeknu, co si myslím o jednom jejím životním postoji (a to až když mám dojem, že je situace fakt vyhraněná, ježí se mi z jejího vyprávění chloupky na zátylku a mám o ni a lidi na ní závislé fakt strach). Znáš ten pocit, kdy se v tobě při poslouchání litanie něco úplně sevře, a vidíš ji jako někoho, kdo už stojí u propasti, polovinou chodidel ve vzduchu?

Je to k ničemu, nedoporučuju to, nicméně nikdy bych si neodpustila, kdybych ji aspoň nevarovala. Jednou prý potom chvíli po mém odchodu hrozně brečela. Podruhé jsme se chytly. Od té doby kolem toho tématu jen opatrně našlapujeme, ve všem ostatním si rozumíme dobře (anebo se respektujeme a odlišnému postoji smějeme). Jasně že ve svém náhledu/strachu o ni nemusím mít pravdu, nebo ji mám jen částečně. Ale známe se x desítek let.

Nicméně s člověkem, který čas od času "visí na vlásku" se musí hrozně opatrně... Přestat se s ní stýkat? Tak to už vůbec ne Mám ji přece opravdu ráda.