Zažila jsem vlastně všechno

povodně z 1997 jen okrajově

povodně z r. 2002 - voda se zastavila asi 30 m od našeho domu, gympl, kam jsem chodila, třeba plaval úplně, město pod vodou hodně

tornádo

Všechno se zvládlo, zvládne se i tohle.

Stát (obce, kraj) musí primárně zařídit infrastrukturu - nejvíc se musí makat na železnici, silnicích, elektrickém vedení, teplárnách, (provizorních) mostech, to se holt nedá nic dělat.

Individuální rodinné domy - na to holt musí být primárně vlastní, rodina, známí, kolegové z práce, známí těchto kolegů... Obce-vojsko-hasiči primárně nakladače, tatrovky, odvážení bordelu - + ta centra - sklad pomůcek k vypůjčení, polní jídelny, záchody, noclehárny, odpočívárny, ostraha, záchytná parkoviště pro (neubytované) dobrovolníky, lékařská stanoviště, statiky na posuzování stavu staveb, pokud možno eliminaci čumilů (selfíčka se zkázou v pozadí) i zlodějů (bohužel)...

Místní nezasažení nabízeli možnost přespat, uvařit, vyprat (třeba i dobrovolníkům), jídlo, pití, zázemí... Neznám nikoho v obci (bližším regionu), kdo by něco neodpracoval, ať už fyzicky, nebo vařením a dovážením jídla, nebo jakkoli jinak.

Bylo to geniální mraveniště, pro mě to patří mezi nejsilnější (a popravdě asi i nejlepší) zážitky z života, ta synergie, ta ochota, ta (ano) strašná dřina, ten přátelský duch, ten (neuvěřitelný) optimismus, ten (šílený konstatntní) hluk všech těch strojů -aut - techniky, ta strašná špína, ale taky to, že ráno přijdeš a odpoledne je nová střecha, a kdyby jedna - v té ulici třeba 5, taky to, že to funguje (ne za 2 nebo , 3 dny), že se lidi na sebe usmívají, pomáhají si, to se blbě popisuje, kdo to nezažil. Jedeš na endorfinu a adrenalinu, odmakáš 12 hodin, ani nevíš jak.

Ten šok z pohledu na zkázu, na to, že to místo "nepoznáváš", že přijedeš autem na křižovatku a nevíš, kde jsi, protože ten pohled je úplně jiný, na ten hrozný bordel, ten údiv, že tenhle dům je úplně pryč, ten vedle jen trochu poškozený a ten vedle úplně nedotčený... - ten trvá jen krátce. Pak přijdou úplně jiné emoce - přesně jak se tu píše, týden- 14 dnů poté - se v tom mraveništi už nikdo nehroutí, všichni makají, práce jdou neuvěřitelně od ruky, ty posuny jsou famózní... Samozřejmě že někdo nebude ještě ani po roce znovu bydlet, bohužel - ale třeba u té velké vody to je pro ně víc očekávané (tak když vím, že mám barák vedle řeky, tak nějak musím počítat s tím, že mi ho občas zaplaví - to píšu fakt jako někdo, kdo má barák u potoka, kdo preventivně přeparkoval auta, chodil se za noc několikrát dívat, jak to leze, 3 dny nonstop na zpravodajství - naštěstí letos nás to naprosto obešlo, potok měl ještě velkou rezervu - samozřejmě i díky protipovodňovým opatřením vybudovaných v minulých 20 letech před obcí - rozlivná území, prohloubení koryta, zádržné tůně...).

Není chyba státu, že do každého zasaženého domu nepošle hned 2 vojáky, aby pomáhali s fyzickou prací. Teď jsou potřeba jinde. A u rodinných domů pak holt hlavně tam, kde si ti lidé nemůžou pomoct sami (rodina, kolegové, známí, nezasažení sousedé...).