za mého dětství bylo posvícení vždycky veliké, jednak kolotoče, typické pouťové stánky, jednak na hřišti spousta dětských aktivit, pak taky výstavy chovatelů a cesta ke kostelu na kopci byla lemovaná stánky s vyšívanými dečkami, krajkami, madeirami, dřevěnými přeměty, květinami a pak stánky s perníčky - mám pocit, jako by to byly domácí ruční práce, ale nevím, jestli fakt jo, přece jen za totáče to soukromé řemeslo úplně nekvetlo, tak jestli to byla nějaká výjimka na posvícení(?) a kostel byl otevřený a vyzdobený a my se tam chodili podívat a bylo to moc hezké - teda rodiče s námi dovnitř nikdy nešli, čekali na nás venku, maminka říkala, že do kostela nesmí, že to zkusila jednou a dveře se jí přibouchly před nosem, tak už to nikdy opakovat nebude vlastně to byla jedna ze dvou příležitostí ročně, kdy jsme do toho kostela šli - pak ještě na půlnoční, to jsme seděli vzadu a jen poslouchali a případně vstávali a sedali si podle lidí před námi o posvícení jsme šli jen na "kukačku" a zase pryč
pak se to u nás ještě hodně drželo i později, chodila jsem se svými dětmi, potkávali jsme se hodně se starými známými, bývalými spolužáky, sjeli jsme se všichni, co se rozprchli do dáli... poslední roky to ale už bývalo slabší, pouťové stánky nahradily ty asijské, rukodělné od cesty ke kostelu zmizely úplně (to teda už krátce po revoluci) a tak jsme už ke kostelu ani nechodili...