Zdravím a jdu si utřídit myšlenky a třeba vzít nějakou radu...
Jsem 5 let ve vztahu s rozvedeným mužem. Nebydlíme spolu, vídáme se o víkendech, dovolených... Zpočátku jsem myslela, že přijde čas nějakého sbydlení a přála si to, teď jsem spíš ráda, že k tomu nedošlo...
Partner se velmi změnil, jeho názory, stanoviska jsou zcela jiné než na začátku. Zatímco dříve byl jen zlomek toho, v čem jsme se lišili, teď obtížně najdu oblast, v níž se potkáme... Vztah k dětem, nakládání s volným časem, s penězi, politika, náboženství, budoucí život ... Najednou vše cítí a hodnotí jinak než zpočátku a má zcela jiné priority. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit, ale je to marné. Má pocit, že se vůbec nezměnil on, ale naopak mně vadí věci, které dříve nevadily. Já vysvětluji, že vadit nemohly, protože neexistovaly.
Přemýšlím, jestli to má dál smysl. Myslím, že jsem spíš párový člověk a sama moc být neumím... Ale i teď vlastně jsem, fakticky i mentálně, spostu věcí už mu neříkám ani s ním nesdílím...
Jasně, růžové brýle vždycky po čase spadnou, ale tady nezbylo vlastně nic, co by nás pojilo, kam bychom směřovali... Společné děti ani bydlení, budoucnost.
Má smysl zůstávat v neuspokojivém svazku a nebo sama s tím, že se třeba objeví někdo jiný? A nebo třeba neobjeví...
Kamarádka1: v našem věku 50+ si už nejde moc vybírat, buď ráda, že nemá dluhy, pracuje, nepije... Všude je něco... a samota je zlá.
Kamarádka2: vykašli se na něj a žij si podle sebe, cestuj, bav se, prožila sis svoje, tak už jen užívej života...
Mně se stýská po hezky prožitém společném čase, bylo to moc fajn, ale současná podoba vztahu mi spíš nevyhovuje a možná jen z obavy z budoucna v něm setrvávám...