Před půl rokem mi umřela maminka. Ztratila jsem zároveň tím i domov. Místo, kam jsem se celých 30 let strašně ráda vracela a které bylo pro mě stále domovem, protože tam, kde žiju, se cítím stále vykořeněná a naplavená. Pořád mě to hrozně bolí, možná čím dál víc. Snažím se vědomě nevzpomínat, domlouvám si, že takový je život a že s tím nic neudělám a musím se s tím smířit. Každou chvilku se mi ale stává, že se mi vynoří nějaká vzpomínka z minulosti, nepodstatná, třeba to, jak parkuju před vchodem nebo jak sedím v autobuse a přijíždíme na zastávku, nebo jak si mamka bere hrneček a pije. Je to každou chvilku, přijde to samo, z ničeho nic, myslím na něco jiného, ale kratičká vzpomínka se vynoří a vždycky mě to hrozně zabolí, fyzicky to bolí, někdy mi vylítnou slzy. Při té vzpomínce se cítím, jak když je to teď, jako když se to právě děje. Asi to neumím popsat. Není to jako dejavu. Ty občas mívám, ale tohle je jiné. Někdy při usínání už v polospánku vidím mamku, jen se třeba otočí u linky, nebo si nadhazuje na sobě kabát, jsou to zase jen mžitky. Proč se mi to děje? Snaží se mi mamka něco říct? Proč se pořád ocitám v okamžicích vzpomínek, který mě bolí. Strašně se mi po mamce stýská. Sama už jsem babička a mamka měla požehnaný věk, ale stejně to moc bolí.