"sám prošel velkou proměnou, což fakt obdivuju... dneska je to vstřícný člověk, dokáže debatovat i když vyjádřím nesouhlas, nepředpokládá automaticky, že jiný názor znamená hádku dokáže říct, že něco neví, že něco nedokáže, že nás potřebuje... beru to jako velkou odměnu za promrhané vztahy v dětství"

Rose, to je fantastický. Víš, jak se tu probíralo, do jaké míry se člověk může změnit, když fakt chce? Váš příběh je úžasný, přesně je na tvém tátovi vidět, že to jde, i když to asi bolí jako čert. Nemusí vztah být od začátku nádherný, když to má trend a happyend jako u vás To, co píšeš, mě hrozně těší, včera mi krapet zatrnulo, jak se tu psalo o tom, že se kolem padesátky chlapi vrací do starých kolejí a myšlenkových stereotypů, a jejich ženy je nepoznávají, najednou je z nich celý tchán/pratchán, strýc, prostě vítězí krev... Bylo mi krapet krušno z představy, že se já i mm vrátíme tam, odkud jsme vzešli Protože na rovinu, to bych našim dětem nepřála, aby byly u toho, jak se já měním v mámu a mm se mění ve své rodiče...

V naší rodině muži "nestárnou do krásy" (myslím povahové), jsou z toho spíš katastrofy, jednou si terapeutka kreslila ty naše vztahy a peripetie na čtvrtku, když jsme po pár sezeních skončily s tématem "moje původní rodina", pohlédla na toho pavouka s poznámkami a řekla: "Fuj..." Jen jedna postava z toho rodinného pavouka se vyvinula k dobrému, měl ve stáří i výčitky, jak se choval k prvním tchánovcům a tak...
Takže tátu pochval, odvedl kus obrovské práce na sobě, zpřetrhal spoustu řetězů (jeho dětství, stereotypy z mládí) a muselo to bolet. Máme na tohle doma termín z Princezny ze mlejna "udatník"