Ropucho, máminy kamarádky jí vyvracely její teorii o strašné dceři, poukazovaly na to, že takhle jako já se evidentně nechovají dcery, které by neměly rády matku.
Když měla máma deprese, její terapeutka jí jemně krotila ve vyprávění o mně a oponovala jí, že jak jsem na ni působila do telefonu, když jsem ji prosila o přednostní přijetí maminky do péče, nezněla jsem jako dcera, co nemá ráda matku... Jelikož psycholožka nepřijala a neodsouhlasila mámino vyprávění o mně, máma terapii ukončila, prý sama nejlépe ví, co má dělat a kdo ji má rád. Dobře respekt, chtěla terapii, pomohla jsem, odmítla terapii, respekt

Potom mi to takhle vyprávěla, co já na to. To už jsem se chtěla hystericky smát. Co na to mám říct? Ona mi nikdy neodpustí, že jsem jako batole přilnula k babičce, když jsme tam bydlely. Já jsem získala babiččinu pozornost a lásku, která měla patřit jí, babiččině dceři, ne vnučce. Jsem její konkurenční mladší sestra, ne její dcera. A ona vlastně není moje matka (biologicky ano, ale vztahově ne). Nikdy se nemůžeme domluvit. Není na čem stavět. Mluvila jsem s mámou o tom, že vím, jak hrozně vztahy s babičkou měla, a že se k ní babička chovala hrozně, že byla na tohle fakt nedovtipná, až hloupá. Když se moje babička stala babičkou, trochu dozrála. Ale že já coby malé dítě jsem do toho jejich vztahu přišla jako slepá k houslím.

Ale pro jistotu jsem to probrala s odborníkem. A tím to pro mě skončilo...silnější pocit, že to změním, už nikdy potom nepřišel