svatební den byl bez dramat, na kolena klekla máma v předvečer svatby
jinak samosebou celou dobu pomáhala sestře se svatebními přípravami, v den svatby taky fungovala... jen holt nebyla moc šťastná a slzy dojetí se mísily s těmi hořkými slzami...
nakonec mě se taky táta ještě ve svatební den zeptal, jestli jsem si jistá a já to brala a beru jako krásný okamžik věděla jsem, že si táta není moc jistý mým mužem, neměl teda výhrady jako u starší sestry, ale zdál se mu málo chlapácký... a tak se mě jen zeptal, jestli jsem si jistá, že kdyby ne, zvládneme to (byla jsem těhotná)... ujistila jsem ho, že vím, co dělám a jsem si jistá a on kývl a bylo (a nakonec si i táta zvykl, že si se zeťákem nepokecá o vrtačkách, ale je to fajn chlap, může se na něj spolehnout a má ho moc rád )