Pole, ach jo
Rozumím, velmi. A soucítím. Vnímám to velmi podobně. A myslím, že je to přece normální rodičovská emoce, že Ti safra není jedno, když ten průšvih vidíš... A v ten moment jsou Ti u zadele všechna moudra o tom, jak je dítě dospělé, musí dělat svoje chyby, aby dospělo ještě víc, poučit se z nich, aby nedělalo nové... jasně, všechno je to asi pravda.
Ale jak ustát tu totální bezmoc, kdy můžeš jenom přihlížet, protože když zasáhneš, bude to horší...
Nevím, neporadím. Asi fakt zkusit nerozbít vlamováním a hodnocením to hezké mezi vámi. A říct, že když bude prů*er, jsme tady. A zkousnout poznámku, že kdyby poslechl/a, nemusel by být Protože až si uvědomí, že je to blbě, neměl by zůstat bez možnosti mít kam se vrátit, pomyslně i fakticky.
Myslím, že nikomu z diskutujících, které jsou nad věcí a nikdy by neradily (nemyslím to zle) se nestalo, že dítě se ocitlo fakt v průšvihovém vztahu (drogy, násilí, sekta...). I tady platí, že se nekoná?