Zvířata nemáme, nestojíme o ně ani jeden. Pes by byl u nás chudák, kočky manžel nemá rád a pokud jde o různá drobná zvířátka byla jsem ochotná ustoupit přání dětí (i když mě osobně je těch zvířat v klecích a teráriích dost líto, musím říct), ale syn stál jen o chameleona, kterého jsem nakonec vetovala, když jsem zjistila, že se musí krmit výhradně živým hmyzem (který je záhodno pro ně taky "chovat" v domácnosti, aby byl stabilní přísun). Dcera chtěla něco "mazlícího" typu křeček/morče/myš, dala jsem jako podmínku (test vytrvalosti ) vydržet 14 dní v kuse konat nějaké činnosti, ale ani se o to nepokusila a záměr vzdala. Musím říct, že je mi líto, že děti nemají možnost užít si domácí zvířata třeba u babiček, aby měly ten zážitek a zkušenosti pro případné rozhodnutí o pořízení zvířete jednou ve vlastní domácnosti. Já jsem třeba několik let měla možnost si užívat psa u babičky (někdo jí ho donesl jako opuštěné štěně, tak se ho ujala, ale dost brzy umřel na nějakou otravu z čehosi, co venku sežral a babička už jiného nechtěla) a dost mě to poučilo o tom, že pro mně třeba "oddaná psí láska" vlastně je spíš negativum chovu psa a ne důvod k jeho pořízení. Role "psího pána" mi vlastně nevyhovuje, to už spíš bych pořídila nějakou nezávislou kočku, ale mně se ani moc nelíbí ta móda koček, co jsou jen doma, měla bych raději nějakou, co může i ven, což se v Praze považuje v podstatě za zločin a je fakt, že životnost pražských venkovních koček asi nebude velká ...