My máme děti, takže společný koníček trajdání po horách provozujeme pouze 1x na víkend za pár let, je-li hlídání. Zavedla jsem 1x za rok Pražské jaro, dovolené s dětmi děláme náročné a dobrodružné.
Jsem tlačena do pozice, kdy chtějí, aby mým "koníčkem" byla práce - prý chtějí navařeno naklizeno, a ne maminku odbornici, ale smůla... Manžel přes týden ráno odejde, večer se vrátí a ještě bere jako výkon, že dětem ráno namaže svačinu.
Vybojovala jsem si 2x týdně na hodinu sport, a vždy odcházím s prosbou, ať se doma navzájem nepozabíjejí.

dělala jsem dřív výtvarné činnosti, ale potřebuju na to 3 hodiny času a klidu, což jsem neměla několik let (resp. měla, ale věnovala něčemu jinému).

Můj muž dělá taky sporty, což by mi bylo jedno, ale pak celá rodina a domácnost visí na mě.A ještě se starat o vztah. tady se ale můj muž taky občas zasnaží.

Zvířata vůbec. Mám pocit, že mě děti péčí úplně vyždímávají, a teď je třeba se i starat o seniory v rodině, mám pocit, že se ze mě stane časem naprostý sobec. Je třeba hodně dávat a neumím tu energii na péči nějak efektivně doplňovat. Vlastně mě štve něčí nesamostatnost.