Jako dobrovolník jsem pracovala mnoho let. V centru pro sociálně slabé a jinak znevýhodněné děti a jejich rodiny, v dětském domově, pomáhala jsem seniorům, docházela jako dobrovolník do nemocnice, pomáhám zachraňovat volně žijící druhy i venkovní kočky, pomáhá se záchranou krajiny před erozí.
Vím, že něco jako formičky a výzdoba zní asi směšně v porovnáním s tím, co jsme si prožili a špatně se to vysvětluje. Za ty roky jsem si vybudovala určitý systém fungování, tak abych to zvládla a nehrozilo, že se definitivně zhroutím. Po každém úrazu nebo operaci, kdy se jiní měsíce zotavují nebo jedou do lázní, já nemohla. Musela jsem okamžitě fungovat dál. Bez odpočinku, bez rehabilitací, bez lázní, které by urychlili hojení, hybnost atd. Slavit svátky se svými dětmi pro mě bylo zvláštním únikem. Víra v zázraky. Vždy jsem si na svátcích dávala hodně záležet a každým rokem jsem je zdokonalovala. Teď vnitřně panikařím. Děti už říkaly, že to nevadí, protože jsme spolu a já to samozřejmě vím, ale pořád je tam to ALE... Cítím se pod tlakem a ten narůstá. To není dobré. Je to milion drobností, které se slévají do jednoho velkého chaosu, který mě ničí.
Nedávno jsme zachránili koťátko. Děti si vždy přály mít doma kočičky. Bohužel exmanžel a jeho rodina kočky nesnáší, tak abych nedělala problémy, nikdy jsme si kočky nepořídili. Děti byly nadšené, ale koťátko bylo velmi nemocné a i přes veškerou péči nakonec zemřelo. Denně pomáhám cizím kočkám a vím, jak moc bych si chtěla nějaké vzít domů, děti by byly šťastné, ale sem nemůžeme. Je to tu malé. Nedávno nám zemřela fenka, kterou jsem před 15 lety zachránila z množírny a mě se moc stýská. Ráda bych nabídla domov dalšímu pejskovi, ale sem to nejde. Úplně z toho šílím. Na jednu stranu jsme vyhráli. Máme klid, jsme relativně v bezpečí, i když tím, že ex rodina ví, kde bydlíme, to trochu drhne, ale jsme spolu. Zvládli jsme to. Udržela jsem nás všechny naživu a vím, že mám jásat a být šťastná, ale nějak to nejde. Možná z opatrnosti, možná toho prostě bylo víc, než jsem si kdy chtěla připustit. Poslední dovolenou jsem měla před 27 lety a žádnou další ani neplánuji.
V novém místě nemám přátele. Nemám rodinu, o kterou bych se mohla opřít. Zůstávám dál sama. O všechny mé staré přátele mě připravila rodina mého ex.
Čas běží. Nerozumím tomu, že jsem to vydržela tak dlouho. Pořád jsem se tak moc snažila nás z toho domu dostat, ale nepustili nás. Když člověk denně něčemu musí čelit, čas plyne rychle. Nejlepší léta mám za sebou a co teď? Mám strach, že se mi nepodaří pro nás vymyslet jak dál žít. Jediný plán, který mám, je nové hospodářství. Dnes se ale už neprodávají domy s polem, navíc u domu a pokud ano, tak za nesmyslné ceny. :-(