Federiko, původně jsem měla svůj byt, kde jsem žila se svou dcerkou. Po seznámení s manželem jsem se na jeho přání přestěhovala do RD v centru Prahy. Dům je to opravdu hodně velký. 3 byty + obchod. Po nastěhování jsem prvotním věcem nepřikládala takový důraz, jaký jsem měla. Dcerka měla vlasy po kolena a tchyně mě donutila jí je hned ostříhat. Pak se mnou dva týdny v domě nikdo nemluvil, to dusno bylo strašné. Co následovalo, to bylo horší a horší. Rok po porodu nejmladší z dcer jsem prodělala mrtvici a nechali mě doma ležet tři dny v kómatu. Měla jsem štěstí, že jsem se vůbec probrala, ale následně jsem musela zcela sama zvládnout vše, na co jsou potřeba lékař. Odmítli mě odvézt do nemocnice. Dostala jsem se tam až za dlouho a to už jsem byla schopná zase jakžtakž mluvit, chodit...Musela jsem se uzdravit za plného chodu domácnosti a péče o maličké děti. Vše mi padalo z rukou, kolena občas neposlouchala, ústa občas říkala jiná slova, než jsem chtěla. Po večerech jsem se zdokonalovala znovu ve čtení. Bylo to hodně náročné. Neměla jsem čas řešit nic jiného. Kapacita toho, co je člověk schopný zvládnout je prostě omezená. Měla jsem plán, dostat nás pryč a na tom jsem pracovala. Celé roky. Během té doby, ale přibývali zdravotní problémy. Extrémní stres je prostě prevít. Vždy když se mi podařilo najít novou kamarádku, tak po krátké době skončila na lécích a v depresích. Nikdo nevěděl, jak nám pomoct a nikdo se na to nedokázal dívat. Nemohla jsem si dovolit propadnout depresím. Věděla jsem, že nesmím, ale je to náročné. Švagr se proti mě jednou rozeběhl, že mě zabije. Naštěstí jsem se stihla otočit a utéct nahoru, otoč jednou horní zámek. Dveře prorazil na třech místech pěstí, kopal do nich, ječel ať otevřu, že mě zabije. Tchyně ho přišla podpořit. Říkala, že jednou stejně budu muset vylézt. Za dveře jsem natahala nábytek, aby se nedostali dovnitř. Děti se byli schované za pohovkou, plakaly. Volala jsem manželovi, co se stalo, aby byl opatrný, až se bude vracet domů, že strašně všichni zuří. Řekl, že už je skoro doma. Připravila jsem se, že rychle odtáhnu nábytek, aby mohl do bezpečí. On ale přišel, šel dolu k rodičů a spolu se tam smáli. Bylo to... Tchán mi pokaždé, když jsem procházela dole chodbou, ukazoval, co má ve slipech. Denně byl opilý. Tchyně úmyslně vytvářela situace, kdy šlo někomu o život a bavila se tím. Je mi zle, jen o tom píšu a chápu, že se to těžko dá pochopit, ale já se vážně snažila, co jsem mohla, abych nás dostala pryč. Celé roky jsem si myslela, že manžel je chudák. Že se své rodiny bojí a já ho musím chránit. Až později mi došlo, že je stejným viníkem, jako jsou oni. Právnička pak říkala, že když mě doma nechali tři dny v komatu, že to není neposkytnutí první pomoci, ale jasný pokus o vraždu. Nebudu se soudit. Nechci je už v našich životech. Nechci, aby nad námi měli dál moc, protože to je něco, z čeho žijí. Nejsem první, ke komu se takto chovali. Švagrova přítelkyně denně plakala a nakonec také utekla. Měla štěstí, že spolu neměli děti.
Páteř jsem si poranila, když jsem zachraňovala na dvorku oběšené dítě. Byla jsem tenkrát v pokročilém stádiu těhotenství. Slyšela jsem divný zvuk a myslela jsem si, že to je syn a řeknu mu, aby se šel napít. Z balkonu jsem pak viděla na houpačce oběšeného syna přítele rodiny. Tchyně ho měla na starost, měla ho hlídat. Chlapec byl postižený. Sám by se na té houpačce takto nezamotal. Nezvládal se s ní otočit ani můj zdravý syn. Chlapec se nezvládl ani sám houpat. Provazy měl utažené až těsně ke krku. Už jen tiše sípal. Běžela jsem domem a křičela o pomoc. Zahlédla jsem tchyni jak jde od okna, které je u houpačky. Myslela jsem, že mi jde pomoct. Snažila jsem se přes své velké břicho houpačku nadzvednout, ale chlapec byl na mě už moc těžký. Nešlo to. Pořád jsem křičela o pomoc. Nakonec přiběhly moje děti. Doběhly pak na ulici pro tátu, dědu a otce chlapečka. ani jim se dlouho nedařilo chlapce vymotat. Já poodstoupila a ucítila, jak se mi dělá zle. Podél zdi jsem se domotala nahoru do bytu. Tchyně nedorazila chlapci pomoct. Když jsem se uklidnila a chtěla zvednout, zjistila jsem, že nemohu, hrozně mě bolela záda. Lékař pak říkal, že jsem si tou vahou vyhřezla plotýnku a porodem se to buď srovná nebo definitivně odrovná a bude potřeba operace. Bolesti to byli neskutečné. K porodu jsem šla o berlích.