Gavašetko, zkoušela jsem to. Po posledním napadení, kdy to řešila i policie, sociálka atd., protože tchyně napadla i nejmladší dceru, jsem se obrátila na Krizové centrum a další dvě organizace. Bylo mi řečeno, že musím s dětmi okamžitě do bezpečí a to i kdybychom měli bydlet v jedné plesnivé místnosti. V mém bytě v té době byl nájemník a odmítal odejít, tak jsme sem nemohli jít hned. Byl to další boj.
Bylo mi řečeno, že jsou zvyklí pomáhat ženám, které nevlastní nemovitost, nemají kam jít a utíkají s jednou igelitkou. Zůstala jsem tak na vše dál sama. Podrazilo mi to nohy. Myslela jsem si, že mi tam pomohou a bylo hrozně těžké o všem veřejně mluvit. Psát mi nevadí, ale mluvit je problém. Už před lety jsem pochopila, proč lidé dokáží spáchat sebevraždu. Kdysi se oběsila má kamarádka a já nedokázala pochopit, jak to mohla udělat? Pak ale nastal moment a já věděla naprosto přesně, proč to ti lidé dělají. V ten moment jsem jim dokázala odpustit a najít pro ně pochopení. Vzepřít se osudu je ale strašně těžké. Ty organizace jsou financované na to, aby pomáhali. Mají psychology, právníky, sociální pracovníky a pak člověk slyší, to zvládnete, musíte si pomoct sama. Nebyl nikdo, kdo by mě vzal tzv. za ruku a pomohl mi tím vším projít. O to to bylo horší. Protože přece mám ten majetek, tak musím být schopná si pomoct. Nebylo ale jak. Na pole děti nevezmu, to by mi je vzala sociálka, domy před rekonstrukcí, bez vody a elektřiny a daleko od škol, v bytě byli cizí lidé a zaplatit v jeden moment kauci, realitce, nájem a zálohy na energie, to byl moc vysoký výdaj. Nemohla jsem si to dovolit.
Vyhledala jsem kdysi pomoc psycholožky. Na prvním sezení mi oznámila, že mi předepíše léky a jestli je nechci, tak k ní už nemám chodit. Jako psycholog ale léky předepisovat nesmí! Navíc když jsme si ještě ani pořádně nepopovídaly a nevěděla, o co se jedná. Tenkrát jsem za měsíc zhubla 27 kg. Onemocněla jsem a půl roku čekala na operaci. Byla jsem tak slabá, že jsem sotva chodila a mluvila a věděla jsem, že potřebuji oporu. V ten moment jsem měla skutečný strach, že už to dál sama nezvládnu. Proto jsem vyhledala psycholožku, aby mi poskytla oporu v době, kdy toho na mě bylo psychicky už moc, protože se mi hroutilo zdraví. Jiná v docházkové vzdálenosti nebyla, tak jsem kývla. Dávala mi léky, které jsem nikdy nebrala, protože jsem je nepotřebovala. Pojišťovna mě soustavně upozorňovala, že předepisované léky nesmím užívat v kombinaci s jinými, které mám. Nechtěla jsem se s psycholožkou hádat. Potřebovala jsem místo, kam chodím pravidelně. Vědět, že někdo ví, co všechno se děje a kdyby něco, tak snad zavolá pomoc. Místo opory jsem tak v sobě ještě musela řešit psycholožku, která se dopouští trestné činnosti a v ničem mi nepomáhá.
Na zmiňovaný odkaz se podívám. Děkuji. Ale už moc takhle nikomu nevěřím. Nepomohli, když to bylo akutní. První organizace, na kterou jsem se před lety obrátila, mi řekla, že by mi pomohli, kdyby mě týral manžel, ale když je to jeho rodina, tak to mi nepomůžou.
Tady jsem si všimla, že nestačí napsat pravdu, najdou se tací, kteří to budou zpochybňovat. Bezdůvodná nedůvěra nebo viktimizace oběti je asi ještě horší, než to, co si člověk musel prožít.
Děkuji za podporu.