No, to že potřebuješ terapii nějakou, je bez diskuse - to neber jako kritiku, ale jako konstatování toho, v jaké situaci jsi dlouhodobě žila.

Nejspíš si to neuvědomuješ, jak moc tě to ovlivňuje - hlavně to neustálé poměřování tím, jestli by oni vyhráli, nebo že nějaká rada tady od holek by bylo "jejich vítězství" atd.

Chápu, že v dobách trápení jsi si vysnila nějaký svět (styl života), do kterého jsi utíkala, ale to, že tvůj život přesně podle tohoto snu nebude, neznamená, že oni vyhráli ani to, že ty jsi prohrála.

Taky chápu, že jsou lidé barákoví x bytoví, městští x vesničtí... a že tvým snem může být domek na vesnici. Ale obojí dohromady neznamená, že když budeš bydlet s dětma ve městě v bytě, že oni vyhrají nebo že jim ustupuješ. Ne každý může žít tak, jak by si přál, a to i ti lidé, které nikdo netýral atd.

Změna domova - prodej - koupě - to se neřeší během týdne, bývá to běh na dlouhou trať, i pro lidi, kteří jsou v jiné sociální i finanční situaci, než ty.

Předtím jsi žila v režimu - žiju blbě, sním o něčem lepším. Teď najednou chceš být ve fázi - žiju už si dobře (po svým, bez tyranské rodiny) a žiju tak, jak jsem si vysnila. A když to tak není, tak to vnímáš blbě nebo jako že oni pořád vyhrávají. To je projev toho, že nad tebou mají pořád moc - že jsi se sice odstěhovala, ale z hlavy je nevytěsnila...

Přirozená mezifáze prostě je - žiju už si dobře (po svém, bez tyranské rodiny) a sním o něčem (ještě) lepším (ve tvém případě - o dostatečně velkém domě na vesnici, kde se mnou budou i všechny děti, v dojezdové vzdálenosti od Prahy, aby děti "nepřišly o to, co mají"). Problém je v tom, že to chceš hned, resp. že máš pocit, že to musí být hned, než se ty děti odstěhují...

Hele, je spousta dětí i z "netyranských" rodin, které odcházejí v 18, 19, natožpak ve 24...

Tvoje děti (myšleno teď aspoň ty dvě starší) klidně už mohou chtít si žít úplně po svém a přání mámy, abychom "byli všichni spolu", je může svazovat. Nebo ne - samozřejmě jsou i děti, které ještě ve 30 budou doma u maminky...

A pak se zlobíš, že ti pomáhající ti nechtějí pomoct tak, jak si představuješ - tedy zřejmě, aby ti někdo "zařídil prodej nepotřebných nemovitostí", "sehnal ten domeček s velkou zahradou v blízké a dojezdové vzdálenosti od Prahy a asi i v ceně, abys ji byla schopna zaplatit"...

Ale s tím přece můžeš začít sama... Realitních portálů je jak much.

První si otestuj terén... Nikdo tu nebude vědět, za kolik jsou ty tvoje nemovitosti prodejné... Tak se podívej, jak si stojí trh, za kolik bys prodala byt a ty (zjevně daleko od Prahy a nezrekonstruované) nemovitosti. Abys věděla, kolik máš. Osobně pochybuju, že ve své situaci dosáhneš na hypotéku, ale třeba přes stavební spoření bys pár set tisíc si půjčit mohla...

No a pak se podívej na stejné portály, jaké domy jsou na trhu, jak daleko a sjízdné je to od Prahy, jak jsou velké, v jakém stavu...

A hned uvidíš, jestli by se to vůbec dalo.

On rodinný dům v dobré dojezdové vzdálenosti od Prahy, solidně dostupný MHD, je prostě jedna z nejdražších druhů bydlení v republice...
Jestli ti to vyjde, že by to šlo, tak teprve pak řeš praktické otázky typu, kam se zatím dají krabice - to je prostě naprostá podružnost... Drtivá většina lidí nemá na 2 nemovitosti současně - tj. fakticky skoro každé stěhování je tak, že lidi současně řeší prodej toho, v čem dnes bydlí, a koupi toho, kam chtějí. Realitky i právníci s tím pracovat umí a vždycky můžeš dostat nějaký čas, kdy si v klidu ty věci přestěhuješ...
Běžně realitky pro jednoho klienta prodávají jednu a hledají druhou nemovitost.

Ale musí to vyjít. Jestli ten byt + domky jsi schopná prodat třeba za 5 miln a dům, který by se ti líbil, vyjde na 8, tak holt bohužel, asi to nepůjde.

Pak holt bohužel, budeš muset upravit své plány. Myslím, že by bylo fajn naučit se rozlišit mezi sny (únik z tehdejší trýznivé reality) a plány (tj. reálnou možností řešení naší situace). Snít můžeš furt - já taky třeba sním o vlastním vnitřním bazénu, možná se ho dočkám, možná ne... Ale plánovat už je potřeba racionálně. Není-li možné nyní realizovat sen, tak se obrátit k racionálnímu plánu:

- nájem velkého bytu v Praze, třeba i s pronájmem současného bytu, který umoří část nájemného, nebo i se sociálními dávkami

- koupě většího bytu v Praze při prodeji obou nemovitostí + třeba hypotéka (dosáhneš-li na ni)

- koupě menšího zanedbanějšího domu v okolí Prahy i za cenu skromnějších životních podmínek, méně pokojů, menšího pozemku...

- nájem většího bytu mimo Prahu, v dojezdové vzdálenosti, případně jeho koupě...

- bydlet v bytě a na víkendy jezdit "na chalupu" do vlastní nemovitosti - stejně přes týden jsme všichni ve škole a v práci a na "přespání" nám byt stačí.

Chápu, že si chceš své sny realizovat a že si myslíš, že i ty děti by si to zasloužily, ale reálně - kolik z nás tady by mělo prachy na to, aby si koupilo třeba 5ti pokojový barák ve slušném stavu v MHD slušné dojezdové vzdálenosti od Prahy? Resp. která matka samoživitelka s 5 dětma by na to měla?

Měla by ses naučit vnímat svou situaci jako dílčí vítězné kroky. Tak jsme odešli. Máme kde bydlet. Máme co jíst. Děti nemusely (aspoň hned) měnit školu. Nemusíš se roky soudit s bývalým. atd.

Klidně mít pořád svůj sen, ale podrobit ho "testu reálnosti". A to, že to nevyjde, není "vitězství té rodiny". Jen realita.

Až když budeš vědět, že je to reálné, tak na něm začít pracovat. Kdyby to finančně vycházelo, tak do roka můžeš prodej a koupi zvládnout...