Neznámá, abys měla klid v duši, popíši ti, co přesně se mnou bylo. Večer jsem manželovi řekla, že mi nějak není dobře a půjdu si asi lehnout. Pak jsem se vrátila, že je mi zle a řekl, ať se jdu napít. Chtěla jsem jít do kuchyně, ale moje tělo šlo na opačnou stranu do obýváku a bokem. Ještě jsem se usmála a řekla, že hele, to je divné. Je mi špatně. Manžel řekl, že mě vezme na balkon, abych byla na vzduchu. Udělala jsem dva kroky se začala se sunout k zemi. Kolena byla jako gumová a nohy už mě neposlouchali. Slyšela jsem, jak drmolím a nerozumím ani sama sobě. Pak mě manžel odnesl do postele, kam mě položil, že se z toho vyspím a odešel dolu k rodičům. Ještě si vzpomínám, že mě napadlo, že děti, chtěla jsem něco říct, přetočila jsem se a spadla z postele. Manžel mě tam zřejmě vrátil, protože jsem se probrala o tři dny později na posteli. Seděla u mě jedna z dcer a začala křičet, že jsem vzhůru. Přiběhly i ostatní děti a skočily na mě, měly radost. Nejstarší se ptala, jestli něco potřebuju. Tak jsem chtěla požádat o sklenici vody. Chtěla jsem říct, Přines mi vodu. Moje ústa však řekla, přines mi postel. Jak jsem promluvila, ucítila jsem tak neskutečnou žízeň, že jsem myslela, že mě to snad zabije, jestli se hned nenapiju. Nikdy v životě jsem neměla tak hroznou žízeň. Rychle jsem chtěla zopakovat napít. Ale moje ústa řekla znovu Postel. vnímala jsem, že je to špatně. Dcera se rozplakala, že jí neunese, že mi jí přinést nemůže. Já měla pocit, že umírám žízní. Pak mě napadlo ukázat gesto, že jako piju. Druhá dcera začala křičet, Vodu, chce napít! Děti se pak rozběhly pro pití.
V momentě, kdy mi dali napít, jsem si uvědomila, že potřebuji nutně na záchod. Tři dny jsem nebyla, tak to bylo i logické. Vedle postele jsem měla dětskou postýlku, tak jsem se k ní přitáhla, ale když jsem se chtěla postavit, tak mě nohy neposlouchali. Poprosila jsem děti, aby šli na chvíli do obýváku. Nechtěla jsem, aby mě viděly, jak se platím po zemi a možná se počůrám. Doplazila jsem se k toaletě a poté zpět do postele.
Manžel tvrdil, že si nevšiml, že jsem tři dny ležela na posteli jako prkno a nehýbala jsem se. Děti nikdo neodvedl do školky ani do školy. Vařili si sami. Párkrát prý přišla tchyně a donutila je odejít dolu, ale děti říkaly, že hned jak to šlo, utekly zase za mnou nahoru. Bály se o mě.
Po pár dnech mě už nohy poslouchaly. Z rukou mi ale často padali věci. Naučila jsem se pít na dřezem z plastového hrnečku s pítkem, abych nemusela uklízet podlahu, kdyby mi to spadlo na ní. Mluvila jsem neskutečně pomalu. Kdo mě znal, tak věděl, že jsem vždy mluvila velmi rychle a nejednou to nešlo. Hrozně mi to překáželo. Další věc, co mi vadila, tak dřív jsem prakticky ve vteřině ze sebe byla schopná vysypat mnoho řeší jakéhokoliv problému a najednou tam bylo stěží jedno. Psychicky mě to ničilo. Bylo to náročné. Dětem jsem byla zvyklá číst pohádky, ale najednou jsem četla hůř, než čte žák první třídy. Zadrhávala jsem se, ale byla jsem vděčná, protože samozřejmě vím, že mnoho lidí po mrtvici už se číst nenaučí. Já si písmenka pamatovala. Bylo to náročné období, ale zvládla jsem to. A vážně si nemyslím, že je potřeba něco takového zpochybňovat. Pro mě to bylo další peklo, kterým jsem si musela projít. Když jsem pak poprvé vzala děti zase do parku a viděla, jak jsou malincí a jak si hrají, zařekla jsem se, že nedovolím, aby nás v tom domě zabili. Dostanu nás pryč. Budu zase dobrá a zvládnu to. Tenkrát jsem hodně brečela.
Je smutné, že nedůvěřujete lidem a zpochybňujete něco takového.