Podle mě spíš strach se zastavit.

V klidu a tichu má člověk čas na myšlenky.

A ty, když nechceš, tak jsou hrozně protivné...

S tím souvisí i ta snížená schopnost účastnit se terapie (tj. to "nerozumím si" s psychology) a neschopnost třeba i dovolené... Tj. vyhýbání se tomu, abych se zastavila, vypadla z běžného stereotypu... Prostě buď makám (jedu jako tryskomyš) nebo spím. Nesmím přemýšlet, uvědomovat si, cítit, trpět, prožívat...

Tiché myšlení ti totiž otevře spoustu dveří, které otevřené mít v takovou chvíli nechceš. Proto ta "naspeedovanost", workoholismus, tisíc aktivit, večer usínání u televize (vtíravé myšlenky před spaním patří mezi nejprotivnější), mj. i snaha udržet děti doma (starám se o děti, nemám čas se starat o sebe).

S tím souvisí i ta (x-krát opakovaná myšlenka), že přece dělám všechno, co můžu... Makám přece non-stop, tak dělám vše, co můžu, protože víc už dělat nemůžu, to už bych ani nespala...

Proto já, na rozdíl od většiny, zřejmě, věřím, že příběh (to podstatné) je reálné.

Tohle totiž, kdo nezažil (nebo to neslyšel mnohokrát), nevymyslí. Tohle všechno (+ spousta věcí, které jsem psala už dřív) jsou velmi typické projevy.

Jen nejsou tak všeobecně známé, jako třeba fáze vyrovnávání se se smutkem (smrtí, rozvodem)...