A lze se z toho nějak vymanit?

Vedle v tématu o dovolených mě zaujalo, kolik z vás vnímá jako jeden ze základních benefitů dovolené mimo domov, že jim odpadne manažerská role domácnosti.
Sama to tak vnímám velmi intenzivně a čím víc o tom přemýšlím, tím záhadnější mi to připadá. Jak se doma všichni neustále spoléhají na mou spolupráci, na mé vedení. Ty neustálé dotazy "kde mám?", "co si mám vzít?", "jak je venku?", "co máme k jídlu?", "máme obálky?" a podobné absurdní dotazy. Překvapivě to dělá i můj muž, nejen děti. A jakmile vyjedeme mimo domov, nejpozději během cesty se tyhle dotazy postupně vytratí a překvapivě na té dovolené je každý schopen si své ponožky najít sám, každý je schopen se podívat do batohu, jestli je tam sušenka, každý se umí podívat, jestli bude pršet, aby si vzal pláštěnku s sebou.
Čím to sakra je? A jak se z toho vymanit? Jak je naučit, že otázka "máme doma sýr?" se dá vyřešit jednoduše tak, že se do té lednice tazatel podívá?
Jako naprosto nefunkční hlásím přístup odpovídat na všechno "nevím", "podívej se", "netuším", "máš mobil, najdi si to". Beru tipy, rady, ale i případné souznící postesknutí (vědomí, že nejsem sama, vždycky potěší ).
Jo a pokud mi někdo chce říct, že "jaký si to uděláš, takový to máš", tak prosím ještě o poučení, čím jsem si to způsobila, minimálně ať vím, jak poučit své dcery, aby je to nepotkalo taky