Jako dítě a mladá jsem měla neustálou touhu cestovat a vidět místa, o kterých jsem zatím jen četla nebo je viděla v televizi. Za komunistů to bylo ovšem těžší, protože na Západ se téměř nebylo možné dostat. Přesto jsem byla v Bulharsku, v Rumunsku, v Polsku, v Maďarsku, v NDR a v Jugoslávii. Kromě cest po Česku a Slovensku. Po revoluci jsme konečně mohli vycestovat na Západ, z čehož jsem byla totálně nadšená. Jezdila jsem hlavně autem s BM a dětmi nebo autobusem s kamarádkou. Byla jsem i letadlem v New Yorku. V současné době už mě ta touha po cestování přešla, už mě to obtěžuje, mám z toho stres, vadí mi doprava, nové a cizí prostředí, jsem už víc unavená a líná. Už tak maximálně vydržím letět na jednu dovolenou ročně a i z toho mám nervy v kýblu a těším se, až už to budu mít za sebou a budu v pohodlí a samotě doma. Kdyby mě netlačila kamarádka, mimochodem o 4 roky starší, už bych ani k tomu moři nejela. Každý rok si slibuju, že už se nenechám k tomu dotlačit, ale je mi to blbý, tak teda jedu, ale nerada. Už z toho nemám žádný požitek.
Děti jsme na dovolené brali od mala, ale ani jedno v dospělosti necestuje. Syn je pecivál a dcera má psa a dva koně, nemůže je nechat být a někam si odjet, ale cestování ji vůbec nechybí. Syn se snachou byli letos v létě v Itálii, líbilo se jim to, ale že by prahli po tom si to co nejdřív zopakovat, to vůbec.
Já jsem měla ještě cestovatelský sen vidět Řím, ale už si to asi nesplnim, pokud mě nějaká kamarádka k tomu vysloveně nedonutí. Už jsem stará a líná na to jet tam autobusem nebo rajzovat kamsi do Prčic na letiště a pak zase zpátky.