Nebojím, ale jsem ostražitá. Jako lesní zvěř. Do lesa chodím na špacír nebo na houby. Anebo někam jdu lesem.
Líbí se mi, když jdu na Šumavě hlubokým hvozdem, všude jen borůvčí a stromy, mezi stromy mlžný opar a naprosté ticho. To nějakého lesního ducha úplně očekávám a "bojím se" příjemně a ráda.
Lidem se snažím vyhnout, lezou mi v lese na nervy, tak se snažím, abychom se nesetkali. V lese nejsem na lidi zvědavá.
Prase jsem v lese nikdy neviděla - asi mi jdou z cesty. Jsou tu, vidím jejich stopy, bahniště, rozryto. Jsem ráda, když vidím nějakou zvěř - vyloženě si to užívám. Závidím všem, které viděli losa - to je můj sen.
V místech, kde žijí medvědi (Slovensko např.) bych asi byla hodně obezřetná a hodně hlučná.

Včera jsme šli s mým mužem lesem, kde dříve bývala cesta. Teď však vykáceno, obrovská mýtina, na naší trase oplocenky, šli jsme trávou metr vysokou, dole plno větví... Tak to jsem se trochu bála, že si třeba zlomíme kotník nebo tam bude zalehlý divočák. Ale dobrý, kotníky vydržely a vyběhl jen naštvaný srnec.
V lese jsem často bez mobilu, což asi není úplně dobře. Takže si ho snažím brát. Kolikrát jsem šla se psem daleko do lesů a nikdo nevěděl kam jdu (ani já ne). Ale zatím vždycky dobrý.
Nebojím se ani v noci. Už jsem tu někde psala, že se snažím nebát. Nemám ten pocit ráda, tak ho nenechávám vylejzat.