Spíš bude mít každé dítě jinou mámu...

To jsou časté stesky jedné matky vůči dítěti jiné matky...

Je těžký úděl všech, v takové situaci, aby se necítila hořkost, ale nějak se to zvládlo.

(A to říkám nejen jako "profík", ale i jako nevlastní máma...)

Jako nevlastní máma jsem se taky musela naučit "zavřít oči" nad spoustou věcí, a to zejména v situaci, kdy naše velké dítě má mámu, která si tolik nevydělá + samo je podstatně neskromnější, než naše (rozuměj moje) mladší dítě.

Tj. já nekomentuju a neřeším. Byla bych jen ráda, kdyby u "opravdu velkých" věcí ta rovnováha byla - tj. byt, auto... Ale jsem i smířena s tím, že může být, že až moje dítě bude dospělé, muž už nebude mít sílu pořízovat totéž znovu, tj. že velký syn dostane a malý syn ne. Ale tady cítím, že bych byla ráda, aby si muž uvědomoval, že ty děti má 2, a že by měl zdroje v tomto smyslu "půlit". Ale nemusí tak být... "Vynucovat" to nebudu. Často je problém udržet rovnováhu i u dvou plnorodých sourozenců, natož u nevlastních.

Ale já to mám snazší v tom, že vím, že můj muž je velkorysý a že jsou obě děti pro něj důležité. To, že starší syn je starší (což se projevuje furt - když velký syn dostával první "ajfoun", tak mladší syn houpacího koně , a teď mladší syn "ajfoun" a starší auto ), a neskromnější (malý syn nic nechce, nic nepotřebuje, velký syn v jeho věku psal 20ti položkový dopis Ježíškovi...), jsou fakta, která to samozřejmě ovlivňují...

Proto nikdy nepočítám, kolik jde jednomu a kolik druhému. Ale ano, mám to snazší v tom, že oba mají, co potřebují. Kdyby moje dítě chodilo v oblečení ze sekáče, nemohlo jet na lyžák kvůli penězům a dva roky syslilo na notebook... a velkému dítěti se kupoval druhý "ajfoun" za rok, tak bych určitě taky prskala.

Najít akceptovatelnou rovnováhu v rozvedených rodinách je obtížné, o tom žádná.

Ale já sama jsem se naučila mlčet.