"jedna dostává peníze, tak je nejspíš ráda, druhá to neví, tak jí to netrápí. Teď by je měl někdo vláčet na nějaké terapie, proč?"

protože tyhle věci nikam nemizí, zůstávají, bublají si pod povrchem a pak se někde vyboulí, přetečou a je zle... dítě A je vyloženě v ohrožení, ono vlastně ví, že dělá něco nepěkného, když bere peníze od otce a B ne... ví, že si ho otec tak trochu kupuje, ví, že je to nefér vůči B i matce a ví, že musí trochu lhát... a až to B zjistí (a vždycky to nakonec zjistí), pošramotí to vztahy mezi A a B, B a otcem, B a matkou ("jak to mohla dovolit?")...
zatahovat puberťáky do podobných machinací je prostě sprosté a hnusné...
jasně, může se stát, že jedno dítě má vyšší spotřebu než jiné, ale mělo by to být otevřeně komunikováno a ideálně kompenzováno třeba jinak (dítě B pak podpořit zase v jeho zájmech, zařadit do programu něco podle jeho vůle, věnovat čas, vlastní energii...)
na druhou stranu teda já osobně úplně nevím, jestli je vůbec v současné době reálné tu terapii zajistit, takže bych minimálně sázela na osobní rozhovory s dětmi jednotlivě a pak společně (pokud dobře chápu, spolupráce otce se zajistit moc nedá, což by za jiných okolností byl ten první a nejsnazší krok)
každopádně fakt nezávidím, bude to asi těžké