Čumčo,

opravdu jsou celé knížky poctivě psané v přítomném čase. Přítomný čas by měl působit dramatičtěji, zpřítomňovat, není to potom celé dojmově "kdysi, kdesi"... Ale osobně mám ráda, když do přítomného času přechází jen výrazné dramatické okamžiky, třeba:

Takhle loni před Vánoci se Lída vracela z plesu ztratkou kolem hřbitova, totiž byla pořádná kosa, sice si přezula boty, ale v tenkých šatech stejně cvakala zuby, tak ať nenastydne. No a najednou se ze zdi vynořilo něco bílého, takové cáry. Nejdřív ji napadlo, že je to mlha, ale koukne pořádně a vidí - fakt je to duch! Stojí tam úplně tuhá a jenom třeští oči. Co bude dělat? Panika! Hlavou se jí honí děsný blbiny. Jestli tu zůstane ještě chvíli, přimrzne k tomu blbýmu chodníku a on ji pak dostane! - A pak najednou tím tichem jako z děla: HAF! HAF! HAF! Nadskočila metr dvacet, ochromení z ní spadlo a zdrhala o závod. Díky, psisko!

(A v ich formě by třeba tohle bylo ještě zajímavější)