Umíráme všichni,jenomže si to většina ještě nepřipouští. Ale tady není pochyb,že se blíží konec.
Známe se od VŠ.Každá bydlíme v jiném koutě republiky,za mlada jsme si psávaly,po ukončení VŠ jsme se navštěvovaly,viděly vyrůstat svoje děti. Nikdo netušil nic zlého.Když jsem jí před dvěma lety na jaře přála k narozeninám,trochu se odmlčela a povídá:tak já ti to povím,mám nádor na plicích a nedá se to operovat. Cožéééé? Pro představu-nekuřačka,žije teplou půlku roku na horách,vzorná životospráva-to kvůli manželovi,který je kardiak. Šok pro všechny.
Ze začátku to vypadalo dobře,dostala biologickou léčbu,nádor se zmenšil,ale nezmizel(dodneška si říkám,zda si jí opravdu onkolog troufl říct paní XXX,do léta to bude pryč,to snad nemohla být pravda).Pak už se moc nesvěřovala,stáhla se do sebe a já nevyzvídala, byly to někdy hrozné odmlky v konverzaci.
Letos v létě jsme ji s mužem navštívili,to mluvila hlavně o trombose,co ji postihla nedávno v lýtku a z jejího muže informace nevypadla žádná(vídíš, kašle),tak jsem nenaléhala. Na konci léta jeli do zahraničí za synem, postovali na FB,říkala jsem si ,je to dobré. Psala jsem jí o povodních,protože v roce 1997 měli vyplavený sklep. Prý jsou v pořádku.Minulý víkend jsem se stavila u jiné spolužačky,která taky bojuje s vážnou nemocí a proto spolu ty dvě víc komunikovaly,společné zkušenosti je sblížily a povzbuzovaly se navzájem. A byl to šok. Přítelkyně se v už cizině necítila dobře a po návratu se zjistila velká progrese nádoru.Měla následovat chemoterapie,ale nedošlo na ní,má špatné laboratorní výsledky.Tak leží na onkologii,špatně se jí dýchá a čeká na zázrak.
A já marně přemýšlím ,jak s ní dál komunikovat. Jak jsem psala výše,uzavřela se. Uvažuji o návštěvě ve špitále,ale cosi mi říká,že nebude mít chuť mě přijímat v noční košili.
Psávaly jsme si kdysi dopisy,zvažovala jsem obnovit tradici v mailech,ale kde hledat témata,skoro všechno je výbušné. Nevím,jak se k tomu postavit. Kdybychom bydlely ve stejném městě ,občas zaskočím na kafe,potlacháme,třeba s ní něco vypadne,zapředeme vážnější rozhovor,ale když k ní přijedu teď,přes půl republiky,bude jasné,že se s ní vlastně loučím. A ona myslím stále ještě doufá.Koneckonců lékaři nad ní hůl ještě nezlomili
Tak mi poraďte