myslím, že pocit vlastní dospělosti se objevuje v životě různě a různě se střídá s neschopností uvěřit, že jsem opravdu dospělá... na jednu stranu jsem se cítila dospěle už v těch 14, kdy jsem přišla do prahy, ne druhou stranu když se mi narodilo první dítě, nemohla jsem uvěřit, že je opravdu moje a opravdu mi ji dají domů a opravdu ji budu muset obstarat a je na mně udržet ji naživu... pořád jsem čekala, že mě při odchodu někdo zastaví a dítě mi vezme... a opakovalo se to i podruhé i potřetí když jsem šla prvně na třídní schůzku, měla jsem pocit malého děcka, pořád jsem se ohlížela, kdy mě někdo z té třídy vyvede, musela jsem vědomě přenastavit v mysli ten vztah k učitelce a zakázat si vidět v ní autoritu pořád přicházely chvíle, kdy jsem sama sebe musela přesvědčit, že ten dospělý život je právě tady a teď, není to něco, co teprve přijde... kdysi jsme se o tom bavili s mým tátou a on mi potvrzoval úplně stejné dojmy... ptala jsem se ho, jestli to přešlo a on mi řekl, že asi až když se mu narodilo první vnouče...
u sebe mám dojem, že jsem tu hranici překročila až se smrtí mámy... a definitivně asi letos, dění kolem syna mě vykolejilo tak moc, že jsem zestárla o několik let... myslím, že jsem ztratila většinu toho dítěte v sobě...