Čumčo, já nic z toho, co píšu, nemyslím nijak špatně...ale teď přemýšlím...zoufalá jsem byla naposled asi v jeho 3 letech, kdy jsem přemýšlela, jestli vůbec někdy začne mluvit a jaký ten jeho život vlastně bude. Ale naštěstí to bylo krátké období, než se pohnulo všechno dopředu. A jinak jo, taky jsem si párkrát zařvala, ale naposled asi v jeho 9 letech, kdy měl takovou docela šílenou prepubertu. Jenže krátce nato mi došlo, že tudy cesta nevede a že mi některé věci nestojí za to, abychom si pokazili vzájemný vztah. Takže jsem začala po něm požadovat jenom fakt to nejnutnější a ono to časem přešlo. Od takových cca 12 je s ním úplně luxusní pořízení, samozřejmě, občas hodí ksichtík, nebo nějakou poznámku, ale nic horšího. Já jsem zase doma v pubertě třískala dveřmi, až se vždycky mamka přikrčila a čekala, jestli vypadne sklo, nebo ne. Nic horšího jsem neprováděla, ale na ty dveře vzpomíná mamka doteď
Takže se omlouvám, zoufalá obvykle nebývám, takže asi žádnou takovou radu nemám...