Já mám opravdu pádný důvod považovat duševní zdraví svých dětí (a duševní zdraví mé)za nejdůležitější . Škola je vedle toho vlastně úplně nepodstatná.
A ještě ke dvacetiletému klackovi, který nevstane do školy, i když ten den byla dohodnutá nějaká oprava:
Proč bych se namáhala zesměšňovat sebe i jeho a tahat z postele? Co tím dokážu?
Rozčílím se a nestane se vůbec nic. V tom okamžiku je totiž ten člověk už dávno rozhodnutý, že do školy nepůjde, nechce a ten test si ten den znovu nenapíše. Nejspíš se na ten test nenaučil, nestihl, neměl chuť, nevyšlo to. nejít na něj je prostě jedno z řešení.
Že to řešení nemusí bejt zrovna nejlepší, na to si musí přijít sám. Většinou má všechno nějaké řešení,ale už třeba s obtížemi.Musí to zjistit sám.
Av ten okamžik tedy nemá smysl dělat nic. Promluvit si o tom,až bude vhodnější chvíle.