Mám auta dvě - jedno je také nadupané automatikou + velké a bezpečné - čili používám ho na dálnice a dlouhé služební cesty - jako dneska třeba, když jsem vyjížděla v 8:30 a vracela se v 21:05... Uvidíš, že jak si zvykneš, zjistíš, že je to k nezaplacení. Při velké únavě, mlze, tmě, sněžení ve tmě..., když auto samo vidí pruhy, drží se v nich, zpomalí do kolony, brzdí při tušení možného nárazu... Miluju ho - nedám, nevyměním, neprodám. Jo, svádí to k tomu, že v koloně na dálnici si čtu maily a tak, protože to auto prostě si to uřídí samo.

Druhé - menší a nic moc automatika - to používám na okreskách na cestu po městě nebo z domova do práce, kde stejně pro automatiku není prostor, protože musíš tím volantem točit, dávat přednost, pouštět chodce...

Každý má svoje.

S autem se nesmíš prát. Musíš se naučit mu důvěřovat (samozřejmě, dle kvality a rozsahu té automatiky). Mě chvíli trvalo, než jsem si zvykla, že v pruhu jezdí jinak, než bych jela já (já mám tendenci držet se víc ke středu silnice, auto se drží pěkně ve středu pruhu a nemá rádo, když se s ním přetlačuju... - ale to bylo pár týdnů, pak jsem přijala jeho styl řízení a vím, že mě nezradí).