Ano, v mládí se mi to stávalo docela často. Byla jsem platonicky zamilovaná do spolužáka, do známého sportovce, do knižního hrdiny, tedy jsem měla platonické lásky v různých podobách. Manželovi jsem nikdy nevykládala o tom, že jsem do někoho zamilovaná, ani když to bylo platonicky. Časem ta intenzita zamilování klesala. Teď mě občas napadne, že třeba kolega je dobře vypadající a sympatický muž, ale už neprožívám žádné intenzivní zamilování.

Myslím, že to bylo u mě tím, že jsem v reálu praktický a rozumný člověk, ale zároveň mám velkou představivost a vždycky jsem ráda četla knihy, takže si umím vytvářet různé vlastní příběhy, ale jsem si vědomá toho, že se jedná o mou představu a nikoliv realitu.