To, že už "skončil" (fuj, ošklivý výraz), mu řekli už v nemocnici, když mu řekli, že je v terminálním stadiu rakoviny, která je neléčitelná. A babička se mohla ..., že mu to řekli. To jsme na ní teda koukali.

Halt jinej čas, jinej mrav.

A já si myslím, že aspoň tak nějak přinášíme naději.

Jasně, věříme, že Bůh má určité podmínky pro přijetí člověka, ale věřím ve věčný Život a to je príma, ne? (Akorát tím ničím psychiatry a terapeuty, když občas říkám, že už bych tam chtěl být. A pak vysvětluju, že to nejsou suicidální myšlenky. Že na sebe sáhnout nesmím, i kdyby...)

A jestli má ty podmínky a plusmínus je tak berou všechny rozumné církve, tak je asi dobrý to druhýmu nalít čistě, že možná bude stát za chvilku před Bohem. My si to jen neuvědomujeme, ale platí to i pro nás a ne nutně, až selže mozek a srdce. Ona stačí blbá dopravní nehoda apod. Někdy, když jedu 130+ po dálnici tak přemýšlím, co by se stalo, pokud by praskla polosa atd. Letadla se kontrolujou až běda lidmi, co musí všude dát podpis, razítko, ... Když vidím ty maníky v servisu, tak občas přemýšlím, zda by mne upozornili na prasklinu.

Akorát, že děda je už vlastně dítě. A někdy spíš batole...