Ropucho ale i tohle asi záleží na nastavení člověka a na vzájemných vztazích, ne? Já vím, že jsem cvok, kterého baví milion věcí a všechny je za život prostě stihnout nemůžu. S vnoučaty jsem děsně ráda a nabíjí mně, nikoli unavují. Takže kdyby mi dnes mladí řekli, jestli budu babička na plný úvazek (děti jsou 5,4 a 2x2, dvouměsíční mimino nepočítám), budu asi hodně přemýšlet nad neziskovkou, ale práci, která mne živí, bych opustila okamžitě. Ale zase - zahlásila jsem, že děti chci, co to jde a nebojím se říct, že tenhle víkend to nejde, protože máme jiný program nebo jsem totálně mrtvá, že do Prahy beru 2 starší děti, že tentokrát tu budou spát jen dva starší, protože mám večer práci a nemám čas na uspávání. Protože pracuji, tak do odmítnutí nepatří situace porodu sourozence, to je nouzovka, ale program "rodiče chtějí pařit nebo pracovat". Mám štěstí, že mladí asi nemají problém s mými výchovnými postupy, u nás platí naše pravidla (jsem přísnější, než rodiče v chování dětí, benevolentnější v jídle, dělání kravin a "dospěláckých věcí"), na druhou stranu by mne nenapadlo dělat něco rodičům za zády nebo jít jakkoli proti nim. No a dědovi jdeme optimálně říct dobrou noc a pak o nich pokud ho nevzbudí chůvička, kterou mám u postele, neví ani když spí. Protože to má jinak a když hodinu hlídá jeden nebo dva kousky je z toho ztahaný jako z celodenního dělání dřeva.