Přidat odpověď
Já třeba musím říct, že jsem se měla na tehdejší dobu velmi dobře. Neměla jsem sice dělnický původ, naši pracovali v kanceláři, ale zato nám komunisti nic nevzali, naši pocházeli oba ze zcela nemajetných rodin. Nepronásledovala mě StB, dostala jsem se na SŠ i VŠ bez problémů, byli jsme i třikrát v Jugoslávii (s cestovkou). Netrpěla jsem nedostatkem, měli jsme co jíst, kde bydlet, měla jsem hezké oblečení. S kamarádkami jsem si užívala života, chodila do kina, do divadla, na výlety, s mým BM jsme to roka od svatby měli byt, koupili jsme si auto.
Jenže jak jsem pomalu vyrůstala a začala se zajímat co se kolem mne děje, tak jsem začala vím dál tím víc vnímat tu hrůzu kolem. Nejvíc mi otevřela oči práce. Tam se teprve ukázal v plné šíři ten zmar. V posledních letech před revolucí už jsem z toho všeho byla docela otrávená. To ovšem neznamená, že jsem neměla ráda svoje děti, že jsem se jim nevěnovala, že jsem si neužívala příjemných stránek života. Depresi jsem měla až kolem roku 2000, a určitě to nebylo kvůli politice.
Předchozí