Přidat odpověď
Naši se sice hádali a strašně mě to štvalo, ale dnes už vím, že se vlastně zas až tak moc nehádali.
Spíš mě poznamenalo, že máma byla velmi schopná postarat se prakticky o cokoliv, zatímto táta byl nepraktický pan profesor, který spíš určoval postoj rodiny k politice východního Německa.
Máminy schopnosti jsem ještě vytunila, což je pro mě dost nevýhodné.
Takže mám nízké požadavky na partnera a muže obecně, zatímco sama se můžu udřít, řežu rozbrušovačkou, pokládám dlažbu, vozím děti všude sama. Když se chce jakýkoli muž pustit do nějakého náročnějšího úkolu, prostě mu nevěřím, že to zvládne a kecám mu do toho až příliš.
Já už to ale sama se sebou zvládnu a partner snad taky, takže mně osobně to až zas tak nevadí (a on už si taky zvyknul).
Teď mě hlavně děsí, že tohle vnímají asi dost silně moje děti, takže to berou tak, že máma všechno ví, umí, zařídí, ušetří, sežene. Táta (s nímž nežijeme) je úplně úúúúúžasný, ale holt žije od payslip k payslip, o vzdělání, studiu, přijímačkách, škole, hraní na piáno, řízení auta, vymalování kuchyně, pěstování rajčat, psaní životopisu, shánění věcí na lyžák atd. vůbec nic neví a ještě se snaží mámě maximálně komplikovat situaci, což neva, protože máma to zvládne.
Nejen, že mi v tom jaksi dost chybí empatie, ale hlavně se bojím, že si jednou najdou podobného píp.
Předchozí