My se nehádáme. Muž je extrémní kliďas. Já umím teda být hysterka, ale s ním to nedělám, protože to nejde.

Za 15 let společného života jsme na sebe zakřičeli 1x. Měla jsem horečku, přijela jsem domů, on mi nepřišel dolů pro tašky a já jsem je "ostentativně" vynesla sama, vyčetla jsem mu pak, že je mi blbě a on mě ještě nechá tahat tašky... No, pak mě strčil do postele, uvařil mi čaj, přinesl teploměr a já jsem usnula. (realisticky, kdybych je nechala dole a poslala ho pro ně, tak by pro ně prostě šel, ale já, když jsem nemocná, tak jsem přecitlivělá).

Na malého syna za celý jeho život zvýšil hlas asi tak 3x.

Samozřejmě se vším spolu nesouhlasíme, ale nehádáme se, a tím pádem před dítětem už vůbec ne. Jsou věci, kde rozhoduju já, kde on a kde se prostě musíme nějak domluvit.


K tématu - obecně si myslím, že když je situace blbá, je lepší, když se lidi rozvedou. Vídám to denně (v práci), v drtivé většině případů vede rozvod k uklidnění vztahů. Pak jsou tu ale bohužel ty hnusné a vyhrocené rozvody - ve vztahu k dětem mnoholeté soudní spory, neshody mezi rodiči, nutnosti psychologů, posudků, předávání, navádění dětí, ubližování přes děti..., kde je to k .... - ale to není o ničem jiném, než o těch lidech a o jejich vlastní schopnosti srovnat se s rozpadem vztahu a novou životní realitou.

Je to menšina rozvodů/rozchodů, ale v drtivé většině jsou to vztahy, kde mají ti rodiče dítě-jedináčka...