Přidat odpověď
ano, pro mně vlastně bylo strašně zásadní (a asi i bolevé) po té třicítce uvědomění, že jsme nebyla rodina, jak ji nazývali naši, s jejími kvalitami, ale že jsme byli naprosto přesně stejní burani a maloměšťáci, na které naši nadávali, nechtěli jimi být - ale byli.
Docela se děsím, že kdybych se nevdala do rodiny manžela, tak bych to vůbec nepoznala. Najednou tam bylo vše tak klidné, pohodové, laskavé - některé názory hloupé, ale rozhodně ne závistivé, maloměšťácké, buranské, sobecké, apod. A ano to sobectví a vymezovávání se vůči druhým, porovnávání, soutěžení, ale na oko dělání, že ne.... prostě buranstvo.
Našim to nikdy neřeknu, ale tak to prostě je. A není to o penězích. Manželovi rodiče z paneláku, naši z paneláku - a zcela jiný přístup. Manželovi rodiče cestují, kupují si hezké věci. Naš šetří, vráží peníze do staré barabizny, která má tolik metrů čtverečních, že to nezvládají uživit, ale nikdy to neprodají. Nadávají na sousedy, na všecko. Kdyby měli jet někam na dovolenou, tak by nadávali na kvalitu služeb, báli by se v hotelu štěnic a tak by tam ani nevlezli do sprchy a celý víkend by radši smrděli potem... a další a další podobné maličkosti... buranské...
a dcera byl taková od malička? prostě povaha? jak se to pak vyřešilo?
Předchozí