Moje dětství bylo zároveň děsné kvůli rodičům a pak krásné, kvůli babičce s dědou, kteří to zachraňovali. Doma panovalo nefalšované domácí násilí, xkrát jsem mámu prosila, aby se rozvedla, nikdy tak neučinila a co hůř, vymlouvala se na nás děti. O penězích nebo neschopnosti samostatného života to nebylo, protože se nerozvedla ani tehdy, když sama zrestituovala činžák na nábřeží. Dodnes je můj vztah k ní ambivalentní, v podstatě jí pohrdám a přestože profesně vím, jak fungují patologické vztahy, nemohla bych pracovat s týranými ženami, protože bych k nim nedokázala být nestranná. Naštěstí jsem měla prarodiče, u kterých jsem zažila ten ideální klid a pohodu. Ve svém dospělém životě se snažím kopírovat jejich vztah a jsem ráda, že se mi to daří, ať už výběrem partnera nebo celkovou organizovaností života a tím, že si od nikoho nenechám nic líbit a všechno aktivně řeším, dokud to nevyřeším.