Taky tak nějak podobně.

Táta byl vyloučenej komunista po 1968, navíc 3x rozvedej (2x se stejnou paní) a měl asi 6 dalších dětí. Máma se do něj zbláznila, mladá 22letá výtvarnice, neviděla, že je trochu opilec, neviděla že je násilník. Byl o 17 let starší a viděla v něm tu progresivní sílu, ten socialismus s lidskou tváří (no nevím, když byl od 17 let v roce 1945 v KSČ).

Hádali se vždycky, táta byl nejméně kvartální alkoholik, ale spíš kvartální bylo když nepil. Když se napil, tak ztrácel zábrany, byl žárlivej a agresivní. Běžně u nás létaly popelníky (křišťálové, broušené), vajíčka. Máma se se mnou zavírala v pokoji a táta se tam dobýval a vyhrožoval, že ty dveře vysklí. DOkonce se pokusil odštípat ty lišty, ale byl moc opilej na to, aby to dal. Občas se svalil na zem v přesíni, většinou šel spát na gauč v kuchyni. Když jsem byl starší (13+), tak mamka čím dál častěji utíkala k babičce a dědovi, kteří bydleli o 4 patra níž ve stejném bytě. A mne tam nechala. Já pak v noci tátu ukládal, sundal mu boty, aby neležel v posteli v botech, snažil jsem se ztlumit kazeťák, co si pustil u hlavy buď s Novosvětskou symfonií (v 1:00 naplno), nebo se Svobodnou Evropou apod. KDyž se vzbudil a bylo to moc potichu, tak to zase dal nahlas.

Mamka se musela starat o peníze pro rodinu, protože co táta vydělal, tak často brzy propil.

Mezi tchýní a tátou bylo čiré nepřátelství, babička byla naštvaná, že si ho máma přivedla. Táta babičku téměř násilím vystěhoval do bytu po pradědovi, když praděda umřel aby se jí zbavil z našeho 1+1. (Po roce 1971 byl asi 7 let zakázaný jako architekt a vystěhovali ho ze služebního bytu, že má jít bydlet 1+1 ke snoubence a jejím rodičům, s níž mne čekal.) Táta někde našel fotku z WW2 babičky s nějakým německým oficírem a vydíral jí, že jí udá.

Babička reálně pocházela z berlínských Čechů a logicky měla spoustu přátel i z Berlína. Před Hitlerem ale spolu s dědou uprchli do ČSR v roce 1938 a za války, než aby jako bezdětná manželka ke konci musela na práci do Říše, tak nastoupila u protektorátní Luftschutzpolizei, čili protivzdušné ochranné policie (v podstatě civilní ochrana) jako telefonistka. Protože uměla oba jazyky a psala na stroji. A tak se dostala i do pražského povstání, jako spojovatelka ve velitelském centru Bartoš. Ale asi se táty trochu bála.

Prosil jsem kolikrát mámu, aby se rozvedla, ale neudělala to, protože by ho stejně nedostala z bytu a ona se mnou neměla kam jít. Takže když v létě 1989 umřel na rakovinu jater, tak jsem sice byl smutnej a chyběl mi, ale svým způsobem to bylo vysvobození a já se nedovedl vlastně vůbec vypořádat s těmi emocemi (bylo to o prázdninách mezi gymplem a matfyzem). Navíc jsem byl v lázních a vůbec jsem netušil, jak je to vážné.

Máma se z toho už úplně nikdy nedala dohromady. Začala sice podnikat a dělat politiku, ale měla divně proruchanou osobnost, s každým se pohádala, byla výbušná, manipulativní, několikrát mne začala mlátit, např. když jsem ji oznámil, že bych se chtěl oženit. Moc jí to podnikání nešlo, protože neměla reálné vidění. Nakonec si vzala podvodníka, snad ještě horšího než byl táta. I toho pohřbila a pak jsme ji museli vytáhnout z exekucí po manželovi a pomoci ji finančně, než prodala nějaké umělecké předměty a získala polštář, z něhož se dalo žít. Nakonec skončila s narůstající demencí a umřela na rakovinu. Opět jsem dokázal ji posloužit a pomoci, ale ne s ní moc dlouho být, protože mne to moc zraňovalo.