V mojí původní rodině bývalá na Štědrý den taky lehce třaskavá atmosféra. Maminka chtěla připravovat všecko sama a zároveň se bála, že to nestihne nebo se to nepovede. Po tátovi se chtělo, aby postavil stromeček do stojanu a jemu se nechtělo. Slíbil, že to udělá v 9 po snídani, abych stromeček štíhlá nastrojit než bude v 11 pohádka, ale nechtělo se mi vstávat z postele, tak jsme se hádali, táta naštvaně vylezl o půl jedenácté, takže jsem stromeček strojila a zároveň jedním okem sledovala pohádku. Pak po mně maminka chtěla, abych ji doprovodila na hřbitov, což byla dvouhodinová štrapáce a ještě hodinu mytí hrobu a zdobení a zapalování svíček, aby to bylo co nejkrásnější. Pak rychle domů a tryskem večeři. Nesměli jsme s tátou strčit hlavu do kuchyně, nebo byl řev. Dívali jsme se tedy na jakýkoli vánoční pořád v televizi. Maminka si vymyslela, že kromě 20 druhů cukroví ještě udělá ovocné košíčky s krémem a šlehačkou. Byly moc dobrý, ale strašně piplavý. Maminka z nich šílela. Pokaždé jsme se jí snažili s tátou přesvědčit, ať je nedělá, pokaždé se rozbrečela, že si nevážíme, co pro nás dělá. A pokaždé košíčky byly. Dobré, nevinné, ale nenáviděné. Po košičkách se konečně šlo ke stromečku a s rozbalování dárků napětí postupně klesalo. Když jsme rozbalili i ten poslední zapomenutý dárek, upadlo jsme do nirvány a pustila se televize. Mám obavy, že v 70 letech se nevysilaly večer pohádky, byly to nějaké vánoční inscenace s legračním podtextem. Maminka únavou usnula během prvních 5 minut, já jsem nenápadně listovala v nových knihách , jedině táta sledoval televizní tvorbu. Jakmile to skončilo, pravil pokaždé To byla blbost! A tím končil každý nad Štědrý den.