Já to ani tak nemám o tom, kdo má přednost, ale o přirozenosti.

V životě jsem se několikrát stěhovala na nezanedbatelnou vzdálenost.

Kamarádi z určité životní fáze pak po skončení této fáze v kontaktu slábnou, samozřejmě (tj. z vysoké, z první práce...)

Pak také samozřejmě někdy se odstěhují i oni, někdy se rozejdou "časové plány" rodinného života - tj. děti v jiném období...

Občas se s někým i přestanete shodovat v názorech nebo se i pohádáte a prostě rozejdete... nebo je tam nesoulad s novým partnerem a jiné takové důvody.

Ony ty dobré vztahy z minula nezmizí - běžně když potkám spolužáky ze střední nebo jedu do města, kde žije a pracuje spolužák z VŠ, tak pokecáme, zajdeme na oběd, véču... a kolikrát to je, jako kdybychom se viděli naposledy včera...

Ale holt už bydlíme každý jinde, každý má jinak náročnou práci, různě staré děti, to běžné sdílení (to každodenní kamarádění) už tu prostě není.

Já navíc nejsem obecně příznivcem toho "plkání" o tom, co jsme včera vařili, atd. + v práci se živím mluvením, takže lidí a řečí mám prostě obecně hodně... + v dospělém životě se zase až tak moc toho neděje/nemění ..., takže zajít si na kafíčko pokecat s kamarádkou je pro mě představa spíš za trest, než že bych z toho byla nadšená.

Kecáme spíš po telefonu, hlavně když řídím a jedu někam daleko, hodím si handsfree a to si klidně poplkám... V práci nemám čas, doma jsem ráda, že mám ticho a klid.