kat, u nás je to pořád jak na minovém poli... když si dáváš pozor kam šlapeš, může to být v klidu... když šlápneš vedle, je to masakr... a nikdy nevíš, jak to bude vypadat v příští chvilce... takže si velmi cením každé klidné chvíle a jsem za ni vděčná... bohužel se nám nepodařilo zajistit žádnou skutečnou terapii, ten hraniční věk je prostě problém... adiktologie je pro něj k ničemu, na sezení mu udělá testy, řekne, že je blbý, že hulí, a že by hulit neměl, zeptá se ho "co s váma?" a dá nám termín na příště... snad jen že se tam vykecáme my, postěžujeme si a on pokývá hlavou... navíc teď syn přiznal, že už dva měsíce nebere léky že jen dělá, že je bere a pak je vyhodí... a já nevím, cpát to do něj pod pohrůžkou? je pravda, že je víc sám sebou, méně spí přes den, vydrží se déle soustředit, začal zase hrát hry, strategie, to mu předtím nešlo pro nižší soustředění (vtipné, jsem asi jediný rodič, co je rád, že dítě hraje na pc ), mnohem víc komunikuje se sestrama... překvapivě nemá ani žádné abstinenční příznaky... řekla jsem mu, že je to na něm, za měsíc je plnoletý, ale ať nepočítá, že budu kdo ví jak hasit jeho případné potíže... učím se oprostit od potřeby ho chránit...