Blanče, jojo, je to tak...poprvé jsem vlastně tyhle pocity vděčnosti a štěstí za něco, co pro ostatní bylo naprosto samozřejmé, zažívala se synem, s každým jeho pokrokem, na který jsme vždycky dlouho čekali, přičemž jiní rodiče nechápali, co je na tom tak úžasného, pro ně to byly samozřejmosti...pro nás to byl vždycky skoro zázrak.
A teď znovu...ten přelom roku 2023/2024 jsme si prošli fakt peklem, kdy se do manželových psychosomatických problémů přimotaly ještě dva úrazy, které taky na psychice nepřidaly, do toho probíhala synova příprava na přijímačky a všechno to řešení kolem toho, kdy jsem si původně přála, aby ten rok byl pohodový a v klidu, aby to dopadlo co nejlíp...bohužel místo toho jsem nevěděla, koho mám podporovat dřív, potřebovala bych se rozdělit... Až se nám nakonec podařilo rozklíčovat, kde je problém a v neuvěřitelně krátké době se podařilo i sehnat psychoterapeutický stacionář a pomalu se to začalo obracet k lepšímu. Dořešila se i synova škola a léto nakonec bylo už mnohem lepší. Podzim opět náročný - jednak v práci a pak synova nová škola, kde to sice vypadá, že se zaběhl až překvapivě rychle, ale už začínám pozorovat, že ani pro něj ten předchozí rok asi nezůstal úplně bez následků...tak snad to všechno taky zvládneme. Naštěstí i v téhle škole se setkáváme s úžasným přístupem a pochopením